10.02.09

Krize st�?edního v�?ku

Posted in Redakce at 8.23 od admin

N�?která slova se nadužíváním zprofanují, u n�?kterých dojde k zatemn�?ní jejich smyslu. Chceme-li p�?emýšlet o problematice krize st�?edního v�?ku, za�?n�?me nejprve u pojmu krize, jeho původu a významu.

Pochází z �?eckého �??krisis�??, což zna�?í �??soud�??. Pro jeho další použití nemusíme chodit daleko: v klasickém �?eckém dramatu se takto ozna�?ovala �?ást d�?je, v níž vrcholí rozpor protikladných sil. Dnes se slovo krize nej�?ast�?ji užívá pro t�?žkou, svízelnou situaci, tíse�?, zmatek, rozhodnou chvíli. Speciáln�? v oblasti medicínské krize znamená náhlou zm�?nu v průb�?hu n�?kterých chorob. Na poli ekonomiky známe hospodá�?skou krizi.

I v psychologii se pojem krize hojn�? uplat�?uje: mluví se o manželských krizích nebo kritických bodech vývoje. V zásad�? můžeme krize rozd�?lit na vývojové - zákonit�? a celkem samovoln�? p�?icházející v ur�?itém období života (nebo kariéry, nebo partnerského vztahu). Od nich odlišíme krize, jež jsou důsledkem n�?�?eho nezdravého, p�?edstavují jakési vyvrcholení p�?edchozího nesprávného fungování. Krize st�?edního v�?ku pat�?í k t�?m vývojovým, podobn�? jako t�?eba puberta. Jakkoli jsou tyto situace náro�?né, lze je chápat jako p�?irozené, obecné, pat�?ící k života b�?hu a spole�?né vícemén�? lidem všem.

Vývojové krize se též výstižn�? nazývají tranzitorní, neboť p�?edstavují p�?echod (tranzit) z jednoho stadia do druhého. V p�?ípad�? puberty je to jasné: mladý �?lov�?k p�?echází z d�?tství k dosp�?losti. Ale kam se p�?esouvá �?ty�?icetiletý �?lov�?k, v�?tšinou na vrcholu sil? Na stá�?í je snad ješt�? brzo! Mnozí lidé jsou úsp�?šní v práci, spokojeni s rodinou, cítí se být ve form�? - pro�? by ty tzv. dob�?e adaptované m�?la �?ekat n�?jaká krize?

Nejprve si vymezíme, co je vlastn�? onen st�?ední v�?k. Za st�?ední v�?k bylo d�?íve považováno stá�?í p�?ibližn�? 35 let (Dante jej nazývá �??st�?ed cesty našeho žití�??). Postupn�? se tento pomyslný st�?ed posunul nahoru (mezi 40. a 45. rok), vzhledem ke kultu mládí v západní civilizaci, a také díky zvyšování délky lidského života. Tedy �?ekn�?me období dosp�?losti, kdy jedinec vícemén�? splnil spole�?enská o�?ekávání (uplatnil se profesn�?, založil rodinu, vychoval d�?ti). A v této dob�? nastává krize, kterou b�?žný jazyk vyjad�?uje obrazn�?: �??ujížd�?jící vlak�??, �??druhá míza�??, �??zavírající se dve�?e�??. Znamená to psychický d�?j s mnoha p�?íznaky v různých sférách: pracovní, manželské, rodinné, osobnostní. Může jít o vícemén�? náhlé zm�?ny dosavadních postojů, problémy v zam�?stnání, odcizení manželů a mimomanželské vztahy, vznik závislostí, objevení se n�?jakého povahového podivínství, obecný pocit znechucení životem, apatie a deprese, nebo naopak hektická aktivita n�?jakého druhu. P�?í�?inou t�?chto a dalších potíží je práv�? skon�?ení ur�?ité životní etapy a za�?átek (byť n�?kdy nenápadný) etapy nové.

Každé životní období má své úkoly. Pokud p�?íslušný úkol nemůžeme nebo neumíme splnit, nejsme způsobilí postoupit dále a resty si táhneme s sebou do další vývojové fáze, která je posléze o to obtížn�?jší. Jestliže úkolem mladé dosp�?losti bylo profesní a rodinné zakotvení, co je úkolem období následujícího?

Otec hlubinné psychologie, C.G.Jung, používal metaforu slune�?ní dráhy:

�??Slunce ráno vychází a osv�?tluje sv�?t tím více, �?ím výš stoupá na obloze. Dosáhne polední výše, kulmina�?ního bodu - v tu chvíli za�?íná západ. A západ je obrácení všech hodnot a ideálů rána. Sv�?tla a tepla ubývá až ke kone�?nému vyhasnutí.�?? (Jung, 1994). St�?ední v�?k je tedy jakýmsi životním polednem : v život�?, jenž byl dosud růstem, expanzí a p�?ibýváním, nastává nezadržitelný sestup. Objevuje se proto nutnost zm�?ny postoje, zm�?ny zam�?�?ení a cíle, nutnost prom�?ny psychiky. A to je i vývojovým úkolem st�?edního v�?ku: vydat se na odpolední dráhu.

Dosažení bodu zenitu se projevuje tendencí více se zabývat sám sebou, bilancovat minulost a uvažovat o budoucnosti. �?lov�?k porovnává svůj způsob života s d�?ív�?jšími ideály, a �?eší konflikt mezi pot�?ebou jistoty, kterou mu poskytuje stereotyp, ur�?ité zafixované role a situace, a mezi pot�?ebou zm�?ny. Možná pocítí, že nyní je poslední p�?íležitost naplnit své p�?edstavy a stát se tím, kým cht�?l kdysi být. V této chvíli nov�? p�?ehodnocuje svou identitu tak, aby byla p�?ijatelná i pro období stárnutí. Ve st�?edním v�?ku jsme svobodn�?jší v rozhodování než nap�?. v adolescenci, ale máme omezen�?jší možnosti. Pot�?eba zm�?ny nás může vést jak k pozitivní seberealizaci a dalšímu rozvoji, tak i opa�?n�?, ke zkratkovitým �?ešením, která ruší stereotyp, ale nep�?ináší pot�?ebné rozuzlení. Pocit uzav�?ení všech perspektiv ústí do syndromu vyho�?ení, do rezignace, a může kon�?it až sebedestrukcí. Pro n�?které lidi ale jakákoli zm�?na p�?edstavuje obtíž, a proto p�?ed ní prchají. Schovávají se i p�?ed samotnou skute�?ností; bu�? ji lakují narůžovo a různ�? p�?istrojují do snesiteln�?jší podoby, anebo masky nasazují sami sob�?. Důchodce p�?edstírající výkonnost mladíka nebo matka �?ádící se svou dcerou na diskotéce jsou jist�? politováníhodné figury, ale brán�?ní se realit�? má i mén�? úsm�?vnou podobu depresí, neurotických a psychosomatických poruch, alkoholických a jiných závislostí. Jejich �?astým spole�?ným rysem bývá snaha uchovat mládí. Tuto tendenci výrazn�? podporuje sou�?asná euroatlantická civilizace, požadující výkonnost, mladistvost a krásu - a možná i jakousi nedosp�?lost (protože práv�? nezralí lidé se nejsnáze stávají stádem, manipulovatelným reklamou a různými formami sv�?tské moci). Stá�?í se vyvrhuje kamsi na okraj spole�?nosti. Naproti tomu v tzv.primitivních kulturách sta�?í lidé požívají velké úcty, jsou zpravidla považování za nositele životní moudrosti a za strážce zákonů a mystérií. V našem západním prost�?edí jako by byl starý �?lov�?k pociťován jako nerecyklovatelný odpad; není tedy divu, že se d�?síme i prvních známek stárnutí.

V d�?tství jsme byli vzd�?láváni pro budoucí profesi, p�?ipravováni, alespo�? mimod�?k, na manželství a výchovu d�?tí, trénováni k různým výkonům - ale jak stárnout, jak se vzdávat vydobytého postavení, jak postupn�? odcházet, to se neu�?í v žádné škole �??pro starší a pokro�?ilé�??. �?lov�?k dosáhnuvší pomyslného kulmina�?ního bodu svého života je zasko�?en: Nyní možná poprvé za�?íná nejasn�? pociťovat - anebo dokonce ost�?e si uv�?domovat, že druhá strana životního cyklu, vadnutí a odumírání, se týká i jeho samotného. A zpravidla se za�?ne obávat, jak zvládne ten proces ztrát a ubývání.

V druhé polovin�? života ovšem dochází k posunům nejen kvantitativním (jako je prostý úbytek fyzických sil), ale i kvalitativním - a zde nemusí jít vždy o n�?co, co by se m�?lo chápat jako úbytek a úpadek: Jestliže jsme v expanzivní, růstové fázi života projevovali a používali ur�?ité své vlastnosti a rysy, nyní za�?nou za stínu vystupovat i vlastnosti dosud trochu potla�?ené. Nap�?. extrovert se pon�?kud stáhne do sebe, tichý �?lov�?k může objevit schopnost průbojnosti. U mužů se dostává ke slovu jejich ženská stránka, ženy vykazují v chování prvky, které tradi�?n�? p�?ipisujeme mužům. Jako by se ve starším v�?ku cht�?ly uplatnit i rysy z té druhé, odvrácené, �??m�?sí�?ní�?? strany duše, aby se rozezn�?ly všechny její struny a smí�?ily se protiklady uvnit�? �?lov�?ka. Z tohoto úhlu pohledu stá�?í nemusí být újmou a ztrátou všeho, nýbrž napln�?ním všeho. V jednom starozákonním žalmu je napsáno: �??Ti, kdo v dom�? Hospodinov�? jsou zasazeni, kdo rostou v nádvo�?ích našeho Boha, ješt�? v šedinách ponesou plody�?��?? (Ž 92,14). Stá�?í zde není p�?edstaveno obrazem degenerace, nýbrž paradoxn�? obrazem růstu a plození: Dob�?e duchovn�? zako�?en�?ní lidé se i v pozdním v�?ku dále vyvíjejí, rostou ne expanzivn�? navenek, ale jakoby dovnit�? své bytosti, a mohou i v tomto životním období objevovat n�?co nového a prožívat je jako radostnou sklize�?.

Když dospíváme, stále p�?ed sebou vidíme nové obzory - mládí má jaksi automaticky cíl, budoucnost a smysl. Na co se ale t�?šit, když mine �?ty�?icítka, padesátka? Na důchod, na pé�?i o zahrádku? To nás zdaleka nenadchne tolik, jako kdysi t�?šení na první zam�?stnání nebo narození dít�?te, a navíc za tím vším, za posledním obzorem, �?eká nevyhnutelný záv�?r. Z�?ejm�? nejt�?žší na stárnutí je v�?domí sm�?�?ování k smrti. Dalším vývojovým úkolem je tedy vyrovnání se s kone�?ností vlastního bytí.

Proto ve st�?edním v�?ku, v bod�? obratu životního sm�?ru, naléhav�? vyvstává otázka smyslu života. Všepohlcující smrt jako by nás nutila revidovat své postoje a hodnoty tak�?ka ze zorného úhlu v�?�?nosti. T�?žko se stárne tomu, kdo neakceptoval fakt životního odpoledne a blížícího se západu slunce. Kdo neum�?l žít, neumí se ani vzdát života. Mnozí lidé stárnou, aniž by zráli. Lépe se vyrovnávají se smrtelností ti, kdo mají pocit pln�? prožitého života a vyhlídku na jeho posmrtné pokra�?ování, tedy n�?co dobrého za sebou i p�?ed sebou. Obojí je spojeno s transcendencí, sebep�?esažením - se vztahem k druhým lidem a k Bohu.

Každá dob�?e zvládnutá krize je nakonec p�?ínosem. Vzpome�?me na �?ecké drama: po krizi následuje katarze. Životní poledne může být p�?íležitostí prozkoumat sám sebe, projít ohn�?m pochyb, v n�?mž sho�?í pomíjivé cetky, a zlato skute�?ných hodnot p�?etrvá.

Permalink

Malina

10.02.09

Krize st�?edního v�?ku

Leave a Comment

Rubriky

Meta