Malina » Sudetoněmecký Werwolf

05.28.09

Sudetoněmecký Werwolf

Posted in Redakce at 17.54 od admin

http://img222.imageshack.us/img222/13/zaniksamotyobalkaih2.jpg
Organizace Werwolf byla na Ústecku formována z chlapců činných v Hitlerjugend, praporu 602, a děvčat z BDM (Bund deutschen Mädel) - Svazu německých dívek. Jednalo se o mladé lidi ve věku 16-29 let. Podmínky pro bojové začlenění mladých byly vytvářeny již během roku 1944 výcvikem tzv. Kriegs-Einsatzführerů - vedoucích pro válečné nasazení. Ti byli vycvičeni v zacházení s pěchotním zbraněmi a stali se pak opěrnými články sítě Werwolfu, který se formoval od března 1945. Řadoví členové procházeli výcvikem se zbraněmi až do kategorie lehkého kulometu a s výbušninami. Výcvik probíhal v Územní sportovní škole hitlerjugendu v zámku v ústecké čtvrti Krásné Březno. Vedli jej vojáci s válečnými zkušenostmi z jednotek Wehrmachtu, SS a Válečného námořnictva, kteří se vrátili z fronty jako invalidé a nebyli schopni dalšího frontového nasazení, nebo vojáci, kteří si léčili zranění v ústecké nemocnici. Tito instruktoři se střídali v poměrně rychlém sledu.Současně s výcvikem byly budovány bojové tábory, jakož i skladiště zbraní a potravin - většinou ve výše položených místech Labských vrchů, Českého středohoří a Krušných hor, a to v počtu asi 15 lokalit. Jednalo se o místa odlehlá v tehdejším smyslu komunikačních tras a dopravních prostředků, dnes dosažitelná z Ústí n.L. osobním automobilem většinou do 30 minut. Dívky byly dislokovány samostatně v obci Krásný Les, ležící v Krušných horách těsně u bývalé československé hranice.

První jednotka Rudé armády dorazila do Ústí n.L. 8.5.1945, byl to tankový průzkum, pak se zde pohybuje fronta a definitivně byly město a okres osvobozeny 9.5.1945 odpoledne druhosledovými jednotkami Rudé armády, a sice 97. gardovou a 389. pěší divizí 1. ukrajinského frontu.

Bojovníci Werwolfu sice čekali ve svých táborech, ale selhalo jejich vedení: Vedoucí praporu 602 Hitlerjugend sedl se svou sekretářkou (a milenkou v jedné osobě) na motocykl BMW a s finanční hotovostí praporu odjeli na západ. Nebyl nikdo, kdo by vydal povel k zahájení boje, a tak se osazenstvo bojových táborů přibližně do 11.5.1945 rozešlo, většinou do svých domovů na Ústecku. Jistou kuriozitou mezi místními werwolfy bylo asi 30 patnácti až šestnáctiletých německých chlapců ze Spiše na Slovensku, kteří pobývali na Ústecku coby učňové na výrobní praxi a byli zverbováni k bojovému nasazení, přestože se zbraněmi zacházet neuměli. V noci z 11. na 12. květen odcházejí z bojového tábora směrem k Ústí n.L., obtíženi pancéřovými pěstmi. Jaký byl jejich další osud, se mi nepodařilo zjistit.

Někteří z mladíků se v nových podmínkách československého státu snažili seberealizovat podle svých zájmů nebo dobrodružného založení, bez ohledu na skutečnost, které straně slouží (zřejmě už ani nešlo o to, aby se vetřeli do československých nebo spojeneckých služeb s cílem splnit záměry Werwolfu). Tak například sedmnáctiletý Erwin Holube, radioamatér, zůstal na pracovišti vysílače, který zprvu sloužil potřebám Werwolfu a od dnů Českého povstání fungoval jako zařízení ústeckého revolučního národního výboru. Instruktorovi Werwolfu a vedoucímu jedné z jeho bojových skupin, třiadvacetiletému Herbertu Assmannovi se dokonce podařilo získat statut antifašisty a vykonávat službu ve strážním oddílu ústeckého revolučního národního výboru; měl právo nosit palnou zbraň a používat služební vozidlo. Sedmnáctiletý Rolf Rothäuser byl ústeckým revolučním národním výborem v den osvobození 9. května l945 přidělen jako řidič komisaři Rudé armády. Pak pracoval u hasičů, což bylo jeho hobby a specializace již v Hitlerjugend.

Po skončení války se na územích Československa, kde německé obyvatelstvo převažovalo, stal Werwolf strašákem, protože symbolizoval možnost odboje Němců. Vyhláška Okresního národního výboru v Ústí n.L. z 26. května l945 kvalifikovala činy werwolfů jako hrdelní zločiny. Smrtí měl být potrestán i ten, kdo by o činech werwolfů věděl, a neoznámil by to československým bezpečnostním orgánům, anebo ten, kdo werwolfy zná a do 24 hodin po vydání vyhlášky neoznámil jejich jména, či je neohlásil do 24 hodin poté, co se o nich dověděl.

Tento psychický tlak přinesl výsledek. V Mariánské skále, ohraničující východní okraj centra Ústí n.L., se nacházel štolový protiletecký kryt. Ten v posledních dnech války sloužil jako jedno z výzbrojních skladišť Werwolfu a jako stanoviště jejich vysílačky, kterou bylo možné na Ústecku poslouchat přes běžný rozhlasový přijímač. Jak již bylo uvedeno, celé zařízení převzal v Českém povstání 8. května od německého vrchního starosty revoluční národní výbor a vysílací studio bylo po revoluci používáno k vysílání informací a organizačních pokynů pro obyvatelstvo. Zařízení střežila malá jednotka Československé armády. Vojáci strážní jednotky byli neukáznění a dlouhou chvíli si krátili střelbou na náhodné cíle v okolí. (Podle sdělení českého vedoucího vysílače jim třeba rozstřelili porcelánový izolátor antény a ta spadla na neizolované elektrické vedení.) Začátkem června 1945 byl jeden z vojáků strážní jednotky nalezen u vysílače zastřelený. Podle dostupných pramenů nejsem schopen identifikovat, zda šlo o teroristický čin německého podzemí, nebo o nešťastnou náhodu, či o cokoliv jiného. Československé bezpečnostní orgány však reagovaly tak, že pozatýkaly 50 německých mužů bydlících v okolí vysílače.Za této napjaté situace šestnáctiletý bývalý scharführer Hitlerjugend Jiří Urbik, který v rajónu, kde byla razie provedena, rovněž bydlel, zašel v doprovodu svého otce (oba se opět začali hlásit k české národnosti) na velitelství policie a policejnímu komisaři sdělil některé údaje o organizaci Werwolf na Ústecku. Policejní komisař tomuto sdělení zprvu nevěnoval přílišnou pozornost, ale 26. června 1945 mladistvého Urbika znovu předvolal k výslechu a poté zatknul. Z jednoho protokolu, který byl sepsán s Urbikem měsíc po zatčení (25.7.1945) je patrné, že byl schopen československým bezpečnostním orgánům poskytnout informace o 40 příslušnících Hitlerjugend, z nichž někteří zcela určitě byli příslušníky Werwolfu. Po zachycení těchto stop zahájil ústecký Úřad národní bezpečnosti zatýkání. Zatčeno bylo celkem 45 podezřelých osob.

Výpovědi zatčených před československými vyšetřujícími orgány jsou svědectvím zbabělosti a denunciace. Nadřízení svalují vinu na podřízené, podřízení na nadřízené; udávají se vzájemně milenci; vyslýchaní sdělují jména členů a podrobnosti o tajné organizaci kompletně, mnohdy doslova horlivě. Pokud lze, uvádějí svůj český původ, počešťují svá jména (Gustav Wilk je opět Vlk, Petr Kadletz je opět Kadlec, z Heinricha Pragera je Jindřich, z Ernsta Flügela Arnošt atd.) Jen v jednom případě vyjádřil zatčený příslušník Werwolfu připravenost plnit úkoly organizace i v mírové době a za existence československého státu. Současně vyjádřil hrdost na své vyznamenání Železným křížem II. třídy a na medaili za zranění utrpěné na východní frontě v Sovětském svazu. Jednalo se o jednoho ze starších příslušníků Werwolfu, dvacetiletého rolníka Waltera Paula. Rovněž v jediném případě došlo k odporu při zatýkání, byť jen pasivnímu. Jeden ze zástupců vedoucího praporu Hitlerjugend 602 Willy Lorenz z Ústí n.L. byl při pokusu o útěk zastřelen. Převážná většina příslušníků ústecké organizace Werwolf byla propuštěna z vazby či vězení během roku 1946 a neodkladně odsunuta do některé z okupačních zón Německa. Snad nejdéle vězněným, dokonce snad i déle než hlavní obvinění, byl Rolf Rothäuser; zatímco ostatní se k členství v organizaci Werwolf přiznali, Rothäuser se stal vyšetřujícím orgánům zřejmě podezřelý tím, že stále tvrdil, že s Werwolfem nemá nic společného, že po válce byl pouze u hasičů. Obžaloby byl zproštěn až 11. dubna 1947.

Je do jisté míry paradoxní, že členové organizace Werwolf, byli hlavně potrestáni tím, že byli drženi ve vyšetřovací vazbě (svou roli jistě sehrálo i to, že šlo ve značném počtu o nezletilce), zatímco nejpřísnějších trestů se dostalo plnoletým osobám na činnosti organizace nezúčastněným, a sice těm, na jejichž pozemcích werwolfové ukryli zbraně a výbušniny. Například Franz Lill z Dolních Zálezel byl zlikvidován během pětiměsíční internace v ústeckém internačním táboře. Když vojáci Československé armády a příslušníci Finanční stráže objevili dvě skladiště v obci Krásný Les, zastřelili 5 obyvatel, kteří byli vlastníky pozemků, a některé další zatkli. Poté shromáždili obyvatelstvo vesnice, vybrali z nich říšské státní příslušníky, státní a veřejné zaměstnance, důchodce a rodinné příslušníky popravených a zatčených, vyvedli je za státní hranici, která vede za obcí, a vykázali do Německa. Tři lidé, kteří se tajně vrátili, byli zastřeleni.

Závěr:

- Z uvedeného historického příkladu vyplývá nutnost spolehlivého a rozhodného velení organizace a včasné jmenování záložního velitelského sboru.

- Řadovými členy ilegální organizace by měly být osoby vyspělé fyzicky, mentálně a psychicky. Věk pod 18 let tuto jistotu nezaručuje.

- Lidé národnostně smíšeného původu mohou pro ilegální organizaci představovat potenciální nebezpečí, protože pod tlakem okolností se mohou snažit přiklonit se k národnosti, která jim zajišťuje momentální profit. Takovou změnu stran mohou někteří borci předvést i několikrát, jako například hlavní aktér tragédie organizace Jiří Urbik, v němž v roce 1965 (když se v Spolkové republice Německo odehrál hospodářský zázrak) opět převládlo německé národní povědomí a on se vystěhoval do SRN.

- V partyzánské válce sehrává významnou úlohu i národní mentalita. Druhá světová válka a léta po ní ukazují, že útrapy partyzánské války jsou ochotni a schopni snášet Slované, Asiaté, Středo- a Jihoameričané, nikoliv však Němci. Mimo jiné jim schází i schopnost improvizace, což je pro partyzánskou válku nesmírně důležité. Zdejší sudetští Němci se ukázali nedostatečně rezistentní už v zářijových dnech roku 1938; přes polovojenský výcvik, prováděný už od první poloviny 30. let, nebyli schopni vydržet v terénu, i když bylo tehdy příznivé počasí. Jejich „zelené kádry“ se po několika dnech vrátily do vesnic a příchodu Wehrmachtu vyčkaly ukryty ve stodolách a na půdách.

- Tehdejší metody československých orgánů byly mnohdy drastické, nicméně však účinné.

- Pokud je mi známo, nedošlo na Ústecku po roce 1945 ani k záměrnému, ani k náhodnému objevení tajných skladů Werwolfu. Nestalo se tak ani po zintenzivnění kontaktů s německými usedlíky po listopadu 1989.

Zdravím čtenáře a na případné dotazy jsem připraven odpovídat, pokud budu vědět. Také se chystám publikovat tento materiál v některém historickém časopise s podrobnými odkazy na prameny informací.

PaedDr. Jan Havel, Ústí n.L.

Leave a Comment