04.28.09

P�?ípad Pavel Kohout - historie o tom, jak vás vyplivne stádo

Posted in Redakce at 13.13 od admin

Jan �?ulík
Jednou ze dvou zajímavých knih, které jsem p�?e�?etl p�?es Vánoce, byl více než �?ty�?istastránkový životopis spisovatele, dramatika - stalinisty a posléze chartisty - Pavla Kohouta od dr. Pavla Kosatíka Fenomén Kohout. P�?estože je Pavel Kosatík (1962) charakterizován na zadní záložce této publikace jako “uznávaný a �?tený autor �?eské literatury non-fiction, ve svých knihách kombinuje historické a psychologické postupy” (sic!) (texty na obou záložkách knihy, zejména na p�?ední, jsou dost negramotné, je zjevné, že text na záložkách nepsal autor, jehož způsob vyjad�?ování je o mnoho t�?íd výš), tento životopis Pavla Kohouta je velmi dob�?e napsané dílo. Je to profesionáln�? zpracovaný materiál o život�? jedné z nejzajímav�?jších a nejkontroverzn�?jších postav moderních �?eských kulturních a politických d�?jin. Poskytuje mnoho podn�?tů k zamyšlení, už proto, že Kosatík se nad svým materiálem do rozsáhlejších spekulací o jeho významu - vlastn�? záslužn�? - nepouští, a tak dává �?tená�?i prostor k jeho vlastním úvahám.

Emotivní reakce

V úvodu ke knize se autor zmi�?uje o tom, že vzhledem k tomu, že “jde o látku živou, o minulost velmi nedávnou” (…) “reagovaly zhruba t�?i desítky �?tená�?ů rukopisu ob�?as emotivn�? (ať už ‘kladn�?’ nebo ‘záporn�?’)”. Kosatíka to vedlo k tomu, aby - inteligentn�? a právem - zdůraznil �?tená�?ům, že to, co budou v jeho knize �?íst, není o Kohoutovi jediná, kone�?ná, zjevená pravda - “je to kniha, tedy verze” Kohoutova života.”

Docela rád bych v�?d�?l, co tyto první �?tená�?e nad Kosatíkovou knihou tak roz�?ílilo. Její hlavní charakteristikou totiž je, že je v�?cná a um�?�?ená. N�?kte�?í �?tená�?i prý vy�?ítali Kosatíkov�? knize “strohost” - avšak to je práv�? její nejlepší vlastnost. Kosatík p�?i lí�?ení Kohoutova života nekecá - uvádí, nevzrušen�? a v�?tšinou bez komentá�?e fakta. Ta nechává mluvit za sebe. Jen pokud je to nutné, poskytuje stru�?n�? vysv�?tlující v�?cný kontext. Kohoutovy �?iny analyzuje racionáln�? a bez emocí. Kosatíkův autorský hlas je skromný. Nechává na �?tená�?i, aby si u�?inil úsudek sám - jen mu k tomu poskytuje všechna pot�?ebná fakta. Svůj objektivní a nezaujatý p�?ístup poruší málokdy. Kosatíkův vlastní politický úsudek pronikne do knihy jen z�?ídka - nap�?íklad tehdy, když kritizuje Pavla Kohouta za to, že se v sedmdesátých letech postavil v zahrani�?í svými výroky za svrženého chilského, demokraticky zvoleného prezidenta Allendeho - touto podporou prý podle Kosatíka neprokázal Kohout zrovna znalost mezinárodní politické scény, nebo t�?žko dokazatelnou spekulací, že se snad komunismus rozložil práv�? v důsledku �?innosti východoevropských obránců lidských práv. Cenné jsou v knize Kosatíkovy rozbory jednotlivých Kohoutových literárních d�?l i to, že autor vždy, kdy je to na míst�?, cituje z důležitých dobových kritik, komentá�?ů a sv�?dectví, týkajících se Kohoutova díla i jeho osobnosti.
Cesta tam a zase zpátky

Podobn�? jako u mnohých jiných, po roce 1948 naivní komunistickou vírou posedlých mladých lidí (jako byl t�?eba Milan Kundera anebo Zden�?k Mlyná�?: ten ve své knize Mráz p�?ichází z Kremlu zajímav�? a docela p�?esv�?d�?iv�? vysv�?tluje motivaci svého n�?kdejšího �?ernobílého prokomunistického poblouzn�?ní polarizací mladých lidí v důsledku “mnichovské zrady Západu” a pak nacistické okupace), lze i Kohoutovu životní pouť charakterizovat jako “cestu tam a zase zpátky”. Podle Pavla Kosatíka považuje Pavel Kohout v podstat�? za úsp�?ch své generace, že neblahý komunistický experiment, na n�?mž se od roku 1948 aktivn�? podílel, se poda�?ilo nakonec demontovat a zemi vrátit vícemén�? tamtéž, kde byla p�?ed za�?átkem totalitního experimentu. Mnoha generacím se nepoda�?ilo ani toto málo - domnívá se Pavel Kohout. Z tohoto hlediska byla tedy jeho generace prý vlastn�? úsp�?šná: poda�?ilo se jí napravit škody, které napáchala. Nebyl bych si tím tak jist. Promarn�?ná doba �?ty�?iceti let totality je nenahraditelná, mimo jiné i proto, že šťastn�?jší - západní - demokracie ušly za tato desetiletí dlouhou a sofistikovanou cestu vp�?ed. Jejich pokrok za poslední půlstoletí je v mnoha ohledech tak jemný a složitý, že ho mnohdy lidé ve st�?edovýchodní Evrop�? v politické kultu�?e svých zemí, postižených d�?dictvím komunismu, vůbec nedokáží vnímat. Jen pohlédn�?me t�?eba na sou�?asný nejlepší profesionální standard noviná�?ské práce. Nemyslím si, že je možno vstoupit podruhé do téže �?eky. Nenese za nyn�?jší - zaostalou - situaci �?eské republiky Kohoutova generace p�?ece jen dost podstatnou vinu?

Kohoutova “cesta tam a zase zpátky” však znamená, že jeho život, jeho dluhy i zásluhy jsou - snad - vícemén�? vyváženy. Jakkoliv byl mezi svou dvacítkou a t�?icítkou stalinským dogmatikem, od poloviny šedesátých let vystupoval na obranu nezávislého kritického myšlení, v roce 1968 byl jedním z hlavních protagonistů Pražského jara a v t�?žkých letech sedmdesátých byl - doslova s nasazením vlastního života (estébáci ho cht�?li usmrtit) skute�?n�? neohroženým bojovníkem za lidská práva. Tehdy ud�?lal pro v�?c �?eskoslovenské svobody a nezávislosti skute�?n�? mnoho. Když byl koncem sedmdesátých let donucen �?eskoslovensko opustit, vykonal pak i ze Západu neocenitelný kus práce pro v�?c �?eskoslovenské demokracie.
Šokující padesátá léta

Um�?�?ené Kosatíkovo lí�?ení Kohoutova života je �?tivé ve všech �?ástech knihy, avšak zejména v oddílech, pojednávajících o padesátých letech, je doslova šokující. Sám jsem Pavla Kohouta zažil jako teenager až jako energického reformistu a prosazovatele kritického myšlení a svobody projevu a demokracie v roce 1968 - kdy (jako obvykle) bylo Pavla Kohouta na ve�?ejnosti hodn�? slyšet. Nerozum�?l jsem tehdy pln�? ur�?ité skepsi svých rodi�?ů, kte�?í se sice stav�?li b�?hem Pražského jara ke Kohoutovým liberaliza�?ním aktivitám shovívav�?, avšak zárove�? nemohli nezapomenout na výst�?elky jeho chování v padesátých letech. Jako skoro vždy za svého života byl Kohout i v padesátých letech celostátní celebrita - beletrizoval stalinskou ideologii p�?ístupnou a populární, n�?kdy až nep�?íjemn�? dryá�?nickou formou, způsobem, který se �?lov�?ku dostával nep�?íjemn�? pod kůži.

Kosatíkova kniha je zajímavá a nad�?asová zejména svým vylí�?ením mladého Pavla Kohouta - stalinisty. Nad�?asovost této analýzy spo�?ívá v tom, že typy mladých mužů - zapálených komsomolských fanatiků, v pozoruhodné omezenosti nábožensky a naivn�? v�?�?ících jediné samospasitelné myšlence, se v �?eském prostoru rodí z�?ejm�? pravideln�?ji, dokonce i po pádu komunismu. �?lov�?k by si myslel, že po hrůzných zkušenostech padesátých let se jev nadšených mladých ideologických v�?�?ících už nemůže v �?eské spole�?nosti opakovat - avšak vyskytl se , znovu, za�?átkem devadesátých let, kdy n�?kte�?í naivn�?jší mladí lidé v �?echách stejným způsobem - bez reflexe - milovali spasitele, rovného n�?kdejšímu generalissimovi Stalinovi - podle nich geniálního ekonoma a politika Václava Klausei a jeho ODS.
Agresivní náboženskopolitická víra

Kohoutův stalinismus, jak ho projevoval v padesátých letech, je p�?ekvapiv�? odporný - práv�? proto, že je agresivní a vlezlý. Vyvolává proto tím otázku, jak je možné, že lidská duše může propadnout tak intenzivní, ni�?ivé ideologické omezenosti. Kosatík na tuto otázku p�?ímo neodpovídá - asi to ani není úpln�? možné. Ur�?itým pokusem o vysv�?tlení je - moudrý - citát z Ludvíka Vaculíka, uvedený jako jedno z mott této knihy: “Komunismus není názor, ale povaha, a ta povaha se v každé generaci projevuje jiným výrazem, má jiný politický od�?v. Je to chování spo�?ívající v tom, že �?lov�?k �?iny p�?edbíhá své poznání. T�?ebas v nejlepším úmyslu.”

Pavel Kohout byl od mládí efektivní a energický nadšenec, extrovert a popularizátor. Teatrálnost, v dnešním smyslu by se asi �?eklo “schopnost d�?lat efektivní PR” byla po celý jeho život z�?ejm�? základním charakteristickým rysem jeho osobnosti, a to natolik, že k dosažení svých cílů, tedy k “zviditeln�?ní” sama sebe i myšlenek, za které bojoval, neváhal použít i vemlouvav�? líbivých metod �?i provokací. (To platilo i v dob�?, když už dávno komunistou nebyl: nap�?. ú�?inn�? zlikvidoval Kohout v listopadu 1982 jednou takovou provokací Husákovu oficiální návšt�?vu do Vídn�?, kdy - poté, co mu komunistický režim znemožnil vrátit se do Prahy, v dob�? Husákovy cesty do Rakouska p�?ilet�?l z Vídn�? na pražské ruzy�?ské letišt�? a k naprosté konsternaci Stb vyžadoval právo setkat se se svou dcerou - to se mu na deset minut nakonec poda�?ilo. Jeho eskapáda se tehdy dostala na titulní stránky snad všech novin v n�?mecké jazykové oblasti [”Nejsem emigrant, jsem ob�?an �?SSR - chci domů” - zn�?l titulek �?lánku v list�? Die Welt] a vytla�?ila z médií zprávy o Husákov�? oficiální cest�? do Rakouska.)
Prázdný sud

Prázdný sud nejvíce duní. Potíž byla v tom, že Kohoutovu extrovertní schopnost “d�?lat ú�?inné, hlu�?né a líbivé PR” nevyvažovala v mládí schopnost inteligentní, individuální, vnit�?ní, kritické reflexe. Chytil se vždycky ur�?ité myšlenky, p�?íliš o ní neuvažoval, a “jel”.

Spontánnost tohoto hlu�?ného, nereflexivního stylu vystupování byla nejni�?iv�?jší v letech mezi jeho dvacítkou a t�?icítkou - v tomto období se instinktivn�? vyhýbal jakémukoliv osobnímu kritickému uvažování tím, že se manifesta�?n�? p�?ihlašoval ke kolektivnímu hnutí. Když mu byla nedlouho po svatb�? nev�?rná jeho první manželka, napsal o tom hru, v níž jejího milence pro n�?ho nebezpe�?ným způsobem skandalizoval i politicky: “kdo dokáže svou lásku klidn�? zradit, mohl by potom stejn�? zradit vlast” (�?ti: “komunistický režim”) ! Svůj osobní problém ni�?ivým způsobem rozší�?il do politické sféry. Kohout byl prost�? zabedn�?ný mladík s výraznými rysy extroverta. T�?chto rysů bezostyšn�? využíval stalinský režim v �?eskoslovensku. Bylo to samoz�?ejm�? nesmírn�? neseriózní. Podobn�? využíval komunistický systém za�?átkem padesátých let t�?eba i Milana Kunderu. V normální situaci by rozumní redakto�?i nakladatelství �?i mladíkovi kolegové nebo u�?itelé ho nad Kunderovou komunistickou prvotinou, básnickou sbírkou �?lov�?k, zahrada širá, autora jemn�? upozornili, že ta sbírka je špatná, ať ji nevydává a pokusí se napsat n�?co lepšího. Jenže komunistickému režimu se hodilo k propagand�? všechno. Zneužil naivního nadšení mladých lidí, Kundery i Kohouta a mnoha dalších - ti se ovšem nechávali takto zneužívat dobrovoln�?: oplátkou za to m�?li opojný (falešný) pocit, že jsou v novém režimu “u kormidla d�?jin”.

Nevím, opravdu nevím, zda je možno takového �?lov�?ka vinit z vlastní hlouposti - že stalinský režim neprohlédl. Lze vůbec n�?koho obvi�?ovat za to, že je hloupý?
Schvalování hrůz

Potíž je, že Kohoutovo jednání v padesátých letech bylo odporné a nebezpe�?né - i když není dokázáno, že by se byl podílel na zlo�?inech padesátých let, režimem byl natolik zpitom�?lý, že jeho hrůzy schvaloval - až do Chruš�?ovových odhalení na dvacátém sjezdu sov�?tské komunistické strany nejen v�?�?il, že ob�?ti stalinských monstrprocesů byly vinny, ale psal v tom smyslu i krvela�?né verše - viz první verze jeho dramatu Dobrá píse�?:

A skute�?nost je zatím taková
osobní bahno pronikne t�? cele.
Tak žili Slánský, Šling a Švermová
a stali se - agenty nep�?ítele.

Kohoutovy verše z padesátých let jsou obscénní, protože jsou podbízivé - využívají t�?ch nejpopulárn�?jších propagandistických p�?ístupů, aby se �?lov�?ku dostaly pod kůži.

Jak už jsem se zmínil, své osobní problémy Kohout �?asto nep�?ípustným způsobem p�?evád�?l na ve�?ejnou, politickou rovinu. Milenci své první ženy napsal Kohout tento nebezpe�?ný dopis (schylovalo se k nejv�?tším politickým procesům):

“Je stará zkušenost, že všichni gaune�?i, které dneska strana likviduje, žili rozvráceným osobním životem. Chápu tvou loajalitu, víš dob�?e, že prostí lidé se s nep�?ítelem nemazlí a rozum ti velí chovat se opatrn�?, ale taky dob�?e chápu, na které front�? bys stál, kdyby probíhala ulicemi našeho m�?sta a kdyby se na ní st�?ílelo.”

Mladý Pavel Kohout si byl v�?dom, že za stalinismu v �?eskoslovensku existuje útlak, a schvaloval ho, a to hned od února 1948. To je na jeho postojích v této dob�? pro m�? zdaleka nejvíc nep�?ijatelné. Nebyl to jen idealista, ale utla�?ovatel. 10. b�?ezna 1948 napsal jedné své dívce: “Zabírali jsme reak�?ní divadla, zabírali jsme bary, zav�?eli jsme pochybné hotely a nast�?hovali tam pracující a studující mládež, která nemá byt. Jen to skon�?ilo, dostal jsem nový úkol. Vycházelo u nás 80 �?asopisů pro mládež, v�?tšinou reak�?ních. Do konce týdne p�?edkládám návrh na zastavení 47 �?asopisů a ve všech povolených budou komisa�?i Svazu �?eské mládeže. Už dnes vím, že budu spravovat n�?jaký katolický �?asopis.”

Když p�?evzal v prosinci 1950 jako dvaadvacetiletý funkci šéfredaktora �?asopisu Dikobraz, napsal o tom v jednom ze svých stranických životopisů toto: “Bylo to t�?sn�? poté, co se v list�? objevily n�?které protistátní materiály a redakce byla z�?ásti odvolána, z�?ásti zat�?ena.”
Povrchnost zakrývaná ideologií

S velkou odvahou otev�?en�? zkritizoval Kohoutovu povrchnost, zakrývanou ideologií, v listopadu 1954 v brn�?nském �?asopise Host do domu spisovatel Jan Trefulka. �?lánek se poda�?ilo vydat v dob�?, kdy jeho šéfredaktor byl na dovolené: autor, i redaktor Ludvík Kundera, který text do �?ísla za�?adil, z toho m�?li průšvih. Trefulka napsal byst�?e:

“[Kohout] je nejen spolutvůrcem, ale patrn�? i produktem, ob�?tí jistého prost�?edí, krom�? kterého nepoznal nic důkladn�?. Vše je mu jasné, o problémech nep�?emýšlí; nedovede samoz�?ejm�? o nich �?íci nic jiného, než co �?etl nebo slyšel. Co je dosti nep�?íjemné u �?lov�?ka neliterárního, je p�?ímo tragédií pro básníka.” Kosatík pak Trefulkovu argumentaci shrnuje dál: Kohout je ob�?tí tvůr�?ího chvatu. Stále sp�?chá z místa na místo a v poezii básní o nádherných perspektivách, nedokáže se však zastavit, prožít skute�?nost a tento prožitek pak um�?lecky zpracovat. Jako �?lov�?k je prázdný, což kamufluje nadšením a heroickou pózou. (M�?l jsem tento pocit vždycky nad v�?tšinou Kohoutových d�?l, i disidentských: jako by brilantní, extrovertní formou kamufloval to, že nedokáže svým dílem proniknout k magické, záhadné, nevyslovitelné podstat�? lidské existence.)

Šokující na té �?ásti knihy, která pojednává o letech stalinismu v �?eskoslovensku, je i to, kolik �?elných jmen �?eských kulturních pracovníků, od šedesátých let už známých vícemén�? jako lidí nepolitických �?i reformistických, bylo v padesátých letech ortodoxními stalinisty. V�?tšina známých lidí z kulturní sféry se do ní z�?ejm�? mohla dostat jen proto, že v padesátých letech bezostyšn�? kolaborovali s komunismem.
Extrovertní metody za Pražského jara

Extrovertních metod “PR” využíval Pavel Kohout i v dob�? Pražského jara v roce 1968, kdy se už energicky stav�?l za v�?c demokracie a svobody kritického myšlení. Petr Pithart psal ve své analýze Pražského jara, v knize Osmašedesátý, jak infantiln�? “hlu�?né”, bez jakýchkoliv strategických úvah o tom, k �?emu by mohlo dojít, bylo reformní úsilí v tomto roce (cituji po pam�?ti): “Vyhrožovali jsme, že n�?co rozbijeme. Ješt�? nevíme co, ale n�?co to bude ur�?it�?.” Pavel Kohout byl významným protagonistou Pražského jara 1968. Napadá m�?, zda práv�? onu teatrální otev�?enost a charakteristickou “provokativnost” nevtiskl Pražskému jaru práv�? on. Rád bych se ho zeptal, jestli se nad tím n�?kdy zamýšlí - že reformáto�?i v roce 1968 jednali jak malé d�?ti, neodpov�?dn�? se vyžívali v emocionálních demokratických tirádách, bez ohledu na to, kam to povede. Možnost sov�?tské invaze si nep�?ipoušt�?li. Opravdu bych rád bych v�?d�?l (o tom jsem se už zmínil výše) zda Kohout p�?ijímá odpov�?dnost za tvrdá normaliza�?ní léta, která hlu�?ní a strategicky neopatrní, nezralí “bojovníci za svobodu” p�?ivodili svému národu tím, že vyvolali invazi z 21. srpna.
Růst kritické reflexe

Souvislost mezi infantilním, nereflektovaným extrovertním vystupováním Pavla Kohouta v padesátých letech a v reformním období v šedesátých letech se zdá být zjevná, i když samoz�?ejm�?, s postupující zralostí p�?ece jen u Pavla Kohouta schopnost introvertní analýzy a strategického uvažování rostla: b�?hem doby soudnost z�?ejm�? p�?evážila nad zbrkle spontánním jednáním na ve�?ejnosti. Bodem obratu se zdá být rok 1963, rok, kdy Pavlu Kohoutovi zem�?ela matka a kdy se sblížil - ve v�?ku p�?tat�?iceti let - se svou t�?etí a dosavadní manželkou, Jelenou Mašínovou. Ta byla antikomunistka a z�?ejm�? ho hodn�? nau�?ila kritickému myšlení. Pavel Kosatík o tom píše:

“Alespo�? �?áste�?ný ústup od [Kohoutovy politické] kategori�?nosti jist�? nebyl jenom Jeleninou zásluhou: odpovídal celkovému klimatu šedesátých let s jeho obecným myšlenkovým uvoln�?ním, odklonem od ideologi�?nosti a důrazem na nuancovan�?jší vyjad�?ovací formy. P�?esto asi není náhoda, že práv�? v dob�?, kdy Kohout Jelenu poznal, p�?estal vnímat sv�?t jen jako ú�?elov�? vymezený prostor, v n�?mž jsou role p�?edem dané a ur�?ené k tomu, aby se schopní jedinci mohli vyšvihnout. Nyní se zdálo, že ob�?as vnímá sv�?t i jinak: uv�?domuje si, že je hlavn�? tajemný; že na v�?tšinu otázek v n�?m chybí odpov�?�? (což p�?esto otázkám nebere smysl); že v�?tšina toho, co se d�?je, nemá za�?átek ani konec a že pointy jsou fikcí, pomocníkem, jak na moment spo�?inout, vydechnout a dosáhnout jakési provizorní orientace v chaosu sv�?ta; že slovo “kouzlo” není frází ani výmyslem - a že takový sv�?t, jenž není pod�?ízen ú�?elovému výkladu, nabízí tomu, kdo ho vnímá, mnohem v�?tší bohatství než sv�?t, který je násilím vt�?snán do ideových schémat.”
Dlouhodobý proces ostrakizace

Od té doby, kdy se Pavel Kohout nau�?il vystupovat jako nezávislý a kriticky smýšlející �?lov�?k, lze však v jeho životopise najít ješt�? jinou, nesmírn�? zajímavou v�?c.

Celý jeho život lze totiž interpretovat jako postupnou, ostrakizaci v�?tšinovou, stádovitou, vládnoucí spole�?ností. �?ím víc se v Kohoutov�? osobnosti prosazovaly principy samostatného, kritického individualismu nad kolektivní, nep�?emýšlivou a bojácnou stádovitostí, tím mén�? byl pro svou malou, �?asto zotro�?ovanou zemi p�?ijatelný. Nakonec našel domov jinde.

Než Kohout rozum bral, byl v padesátých letech nekritickým popularizátorem establishmentové ideologie. Jako by zapomn�?l, že um�?lec �?i noviná�? nemůže nikdy pochlebovat mocným. (On si ovšem v mladickém nadšení ur�?il, že komunistický režim vládnoucí v �?eskoslovensku od roku 1948, to není establishment, je to prý “protiestablishmentová revoluce” - léta nebyl schopen poznat, že tomu tak není. Avšak um�?lec �?i noviná�? nesmí nikdy nekriticky propadnout žádné kauze - to je princip, který je v �?eské republice dodnes n�?kterým lidem t�?žko pochopitelný.)

P�?ibližn�? od poloviny šedesátých let se Kohout s kamarády rozhodl postavit se proti komunistickému establishmentu - a to byla tedy druhá etapa životního vývoje Pavla Kohouta. V ideologii “socialismu” v�?�?il dál, ale za�?al být p�?esv�?d�?en, že komunistický ideál diskreditují hlupáci, nekompetentní osoby a kariéristé, kte�?í režim v �?eskoslovensku ovládli. Snažil se původní myšlenku “revoluce” o�?istit. Reformní experiment se nezda�?il, reformní úsilí (které by vedlo k obnov�? tradi�?ní demokracie, nikoliv ke komunistické utopii) skon�?ilo sov�?tskou invazí v srpnu 1968.
Spole�?nost ostrakizuje disidenty

A te�? nastala t�?etí etapa vy�?le�?ování nezávisle a samostatn�? se projevujícího jedince z bojácného stáda. Nedlouho po invazi byli spisovatelé a kulturní pracovníci, kte�?í v roce 1968 usilovali o svobodu, režimem existen�?n�? zlikvidováni a zahnáni do disidentského ghetta. Avšak v tomto období m�?l Pavel Kohout alespo�? své disidentské p�?átele. V�?tšina spole�?nosti se p�?idala k bojácnému stádu. Opakované apely Pavla Kohouta adresované státním p�?edstavitelům normaliza�?ního režimu a důstojníkům Stb, které považoval za inteligentn�?jší, nemohly mít efekt, jakkoliv byly normální a rozumné. Kohout v nich protestoval proti nesmyslné, iracionální a hysterické ostrakizaci své osoby: byl v té dob�? už daleko nejpopulárn�?jším �?eským dramatikem v zahrani�?í, zejména v n�?meckém sv�?t�? - jeho hry se hrály ve stovkách inscenací. Kohout požadoval od �?eskoslovenských ú�?adů, aby mu umožnily normáln�? spolupracovat se zahrani�?ním divadelním sv�?tem, v�?etn�? pravidelných cest do ciziny - sliboval, že se p�?i tom nebude ve�?ejn�? vyjad�?ovat politicky, a poukazoval na to, že znemož�?ování jeho mezinárodní divadelní �?innosti je nesmyslné a kontraproduktivní. Požadoval, aby, pokud proti n�?mu n�?co komunistické ú�?ady mají, byl postaven p�?ed soud - jinak ať jeho neustále pronásledování, zastrašování a policejní sledování skon�?í. Racionální argumentací však nebylo možno apelovat na p�?íslušníky normaliza�?ního establishmentu. Byli spojeni navzájem strachem - p�?ijmout normální, racionální argument a myslet jako svobodný, slušný �?lov�?k, by znamenalo se ze stáda strachem ovládaných ovcí vy�?lenit.
Byl normaliza�?ní režim slabý?

Zajímavá je v této souvislosti otázka zahrani�?ních honorá�?ů. Pavel Kohout si ješt�? ke konci roku 1969 zajistil, aby ho �?eskoslovenský režim nemohl p�?ipravit o zahrani�?ní p�?íjmy: p�?evedl autorská práva na provozování všech svých d�?l na Západ�? od pražské Dilie na jedno západon�?mecké nakladatelství. Podobn�? pak pomohl uspo�?ádat autorská práva i n�?kolika dalším zakázaným �?eským spisovatelům, svým p�?átelům. �?eské ministerstvo kultury se od roku 1970 snažilo vyplácení západních honorá�?ů pražským disidentským autorům zabránit, avšak ukázalo se, jak píše Kosatík, že tyto honorá�?ové smlouvy byly neprůst�?elné a že blokaci vyplácených pen�?z nebylo možno op�?ít o žádný existující právní p�?edpis. Až v roce 1973 vydala �?eská vláda na�?ízení, podle n�?hož nem�?lo být p�?ílivu zahrani�?ních honorá�?ů brán�?no, ale m�?ly být zda�?ovány �?ty�?iceti procenty. K tomu vydal ministr kultury Brůžek sm�?rnici, podle níž se toto �?ty�?icetiprocentní zdan�?ní týkalo jen disidentských spisovatelů, prorežimních autorů nikoliv.

Lze namítnout, že komunistický režim byl vlastn�? v tomto smyslu vů�?i posrpnovým disidentům slabý: mohl je p�?ece také pozabíjet - ze zp�?tného pohledu i z toho, v jaké ne�?innosti zůstávají západní demokracie tvá�?í v tvá�? útlaku ve v�?tšin�? zemí sv�?ta i dnes - není zrovna pravd�?podobné, že by Západ nutn�? na obranu �?eskoslovenských disidentů vůbec hnul prstem. Pro�? disidentům �?eskoslovenský režim vůbec vyplácen zahrani�?ní honorá�?e? Šlo o bezprávná režim, a tak se zdá podivné, že cht�?l formáln�? dodržovat západní smlouvy o autorských právech a vyplácení honorá�?ů: nic p�?ece ministerstvu kultury �?i vnitra nebránilo v tom, aby peníze disidentům prost�? nevyplácely - podobn�? jako konfiskovala Stb �?eské knihy, vydávané na Západ�? a posílané do �?eskoslovenska, nebylo důvodu, pro�? by nemohla stejným způsobem blokovat i honorá�?e. Důvod, pro�? je nezabavovala, zůstává nejasný.

Komunistický režim byl v sedmdesátých letech samoz�?ejm�? slabší než v dobách stalinismu. Pavel Kohout byl od Stb v období normalizace vystavován nejrůzn�?jším drastickým šikanám a nep�?íjemnému psychickému tlaku. Popsal to všechno dramaticky v �?tivé knížce Kde je zakopán pes (původní �?eské vydání Index, Kolín nad Rýnem, 1987). Pavel Kosatík to ve své knize ješt�? dopl�?uje pozoruhodnými informacemi z mnohatisícového svazku z Pardubic, který na Kohouta v sedmdesátých letech vedla Stb. (Mimo jiné vyšlo z tohoto svazku najevo, že Pavla Kohouta léta Stb systematicky udávali mnozí jeho p�?átelé i spolupracovníci - snad není divu, byli �?asto od samého po�?átku pravov�?rnými komunisty. Na Kohouta donášel informace Stb i jeho blízký p�?ítel, �?lov�?k, jehož Kohout považoval v podstat�? za druhého otce - herec Valtr Taub.)

Avšak když naplánoval generálmajor Stb Josef Ripl Kohoutovu smrt - Pavel Kohout m�?l zahynout v kv�?tnu 1974 p�?i policií p�?ipravené autonehod�? - akce se nekonala, protože dva p�?íslušníci policie, kte�?í jí byli pov�?�?eni, ji odmítli provést. Lze interpretovat: režim byl slabý. Anebo: kriminální chování ú�?adů se nedá ani v totalitním režimu prosadit, pokud se oby�?ejní lidé (zde oba inkriminovaní policisté) zbaví strachu a postaví se proti.
Západní spole�?ností byl p�?ijat

�?tvrtá etapa eliminace nezávislého jedince ze stádovitého kolektivu za�?ala 28. �?íjna 1978, kdy byli Pavel Kohout s manželkou donuceni opustit �?eskoslovensko - původn�? doufali, že se budou sm�?t za rok vrátit, návrat jim ale byl znemožn�?n.

V n�?mecky mluvících zemích m�?l Pavel Kohout už od šedesátých let pov�?st úsp�?šného dramatika. P�?esto nebyla jeho integrace do n�?mecky mluvících oblastí bez problémů. V n�?meckých divadlech m�?l konflikty s herci, kte�?í byli v�?tšinou levicového zam�?�?ení a paradoxn�? ho považovali za konzervativce a pravi�?áka. (Jedním tímto levicovým hercem byl Maxmillian Schell - paradoxn�? sv�?�?il Václav Havel na frankfurtském knižním veletrhu v roce 1989 svou �?e�? k p�?e�?tení práv�? Schellovi, než by ji nechal p�?e�?íst �?echa Pavla Kohouta.)

Naproti tomu p�?íslušníci �?eské exulantské obce proti Kohoutovi po�?ádali na Západ�? kampan�? - protestovali, že je to “komunista” - kdykoliv zazn�?l jeho hlas na podporu �?eských bojovníků za lidská práva v západních sd�?lovacích prost�?edích.

V roce 1988 se podílel Pavel Kohout na projektu vypracování nového �?eského slabiká�?e pro d�?ti v �?eských školách v Rakousku Máma, táta, já a Eda, aby se nemusely u�?it �?esky podle zavedené komunistické u�?ebnice - text ke slabiká�?i napsal spisovatel Ji�?í Gruša a u�?ebnice vznikla s podporou rakouského státu. Kohout celou v�?c zorganizoval bez nároku na honorá�?. V �?eských exilových kruzích vznikla vlna zu�?ivosti, že zrovna “komunista Kohout” pracuje na tomto projektu. P�?icházely protesty od údajných �?eských institucí na Západ�?, o nichž ani p�?edtím, ani potom nikdo neslyšel a - jak píše Pavel Kosatík, když Kohout v lednu 1987 průb�?h kampan�? proti n�?mu shrnoval v dopise p�?átelům, psal: “Jediné, co se v ní ani jednou nevyskytlo, byl návrh, že se úkolu ujme n�?kdo jiný.”

Nicmén�? došlo k pozoruhodné v�?ci: západní, n�?mecky mluvící sv�?t byl navzdory všem rozporům a konfliktům, s nimiž se Kohout v n�?m musel �?as od �?asu potýkat, natolik demokraticky a názorov�? rozrůzn�?ný a p�?itom stabilizovaný, že Kohouta, který se nyní choval individualisticky, zrale a ve svém oboru profesionáln�?, dokázal - na rozdíl od spole�?nosti �?eské - p�?ijmout. Kohout našel v n�?meckém sv�?t�? hlubinu bezpe�?nosti a nový domov. Byl to zase paradox: když se Kohout v mládí choval nep�?emýšliv�? a ve�?ejn�? jen opakoval, co od n�?ho o�?ekávalo komunistické vládnoucí “stádo” v jeho rodné zemi, napadal p�?edevším západní “zahnívající kapitalismus”. Jakmile se nezralosti svého mladého v�?ku zbavil a za�?al vystupovat individualisticky a na základ�? vlastního kritického úsudku, západní spole�?nost ho p�?ijala - �?eská spole�?nost jeho individualismus odmítla. Jako i u jiných lidí, kte�?í opustili �?eskoslovensko �?i byli donuceni z vlasti odjet, ukázalo se, že zkušenost života v západních demokraciích je pro lidi v �?R nep�?ekonatelnou p�?ekážkou. Vy�?le�?ování ze stádovité domácí spole�?nosti dosáhlo vrcholu.
Ostrakizace emigranta

Pavel Kohout byl na Západ�? v osmdesátých letech v�?rným a neúnavným propagátorem her Václava Havla i literárních d�?l domácích �?eských nezávislých spisovatelů. Usilovn�? pracoval i pro v�?c �?eskoslovenské nezávislosti. Jenže byl v zahrani�?í a krom�? toho to byl “ten komunista Kohout”. B�?hem pádu komunismu v listopadu 1989 o Pavla Kohouta z Prahy nikdo neprojevil zájem. Ten opakovan�? nabízel Ob�?anskému fóru své zkušenosti, mezinárodní styky i pomoc. 13. prosince 1989 hovo�?il Kohout v Praze s Václavem Havlem, který se tou dobou zam�?stnával p�?edevším myšlenkou, jak se stát prezidentem �?eskoslovenska a jak z prezidentské kandidatury vyšachovat Alexandra Dub�?eka, jemuž Havel slíbil v prvních prezidentských volbách podporu. (Zcela nevzrušen�? to už nyní dnes lí�?í na str. 387 a 388 své knihy Pavel Kosatík jako známá, dnes nep�?ekvapivá historická fakta. Vzpome�?me, jaký šok to vyvolalo (též zde) na pražské konferenci historiků, uspo�?ádané v �?íjnu 1999 k 10. výro�?í pádu komunismu, když jsem tam tyto skute�?nosti vznesl - byly poprvé publikovány v životopise Václava Havla od britského politologa Johna Keana, který tou dobou ješt�? nebyl k dispozici �?esky - a zeptal se Václava Havla, jak to p�?esn�? bylo. Havel odpov�?d�?l, “že se na to nepamatuje”.) B�?hem silvestrovské oslavy ve smíchovském Národním dom�? 31. 12. 1989 se Kohout znovu setkal s Havlem a došlo mezi nimi k dohod�?: Kohout se m�?l stát na Pražském hrad�? Havlovým poradcem pro zahrani�?n�?politické otázky. Jenže v této funkci m�?l možnost setrvat jen dva dny.

Pavel Kohout se skute�?n�? hned 1. ledna 1990 dostavil na Hrad a za�?al energicky pracovat. P�?edložil celou �?adu návrhů. Okamžit�? ho navštívili noví Havlovi dův�?rníci, Ladislav Kantor, Petr Oslzlý a Petr Pithart. Obvinili ho “že si uzurpuje Hrad pro sebe”. (Holt Kohout pracoval na Hrad�? p�?íliš intenzivn�?.) Havel své dův�?rníky podpo�?il a neosobn�? pak Kohouta požádal prost�?ednictvím šéfa prezidentské kancelá�?e, aby Kohout konflikt, k n�?muž na Hrad�? došlo, nemedializoval. Kohout se vrátil do Vídn�?. Nap�?íšt�? se v Praze staral v�?tšinou jen o díl�?í kulturní záležitosti, jako bylo vydávání jeho knih �?i inscenace jeho her �?i organizace divadelního festivalu n�?mecké kulturní oblasti.
Demokratické principy “platily jen pro boj proti komunismu”

Je zajímavé uvažovat, pro�? asi byl Pavel Kohout - který byl od roku 1968 až do svého vyhnání z �?ech do roku 1978 t�?sným spolupracovníkem Václava Havla a považoval ho prý za svého bratra - pro novou vládnoucí garnituru na Pražském hrad�? po roce 1989 nep�?ijatelný. Asi vadila jeho zahrani�?ní zkušenost i jeho komunistická minulost a také jeho extrovertnost - mnozí na Hrad�? se jist�? obávali, že by je Kohout mohl svými zkušenostmi a svou energií zastínit.

A Václav Havel p�?estal být po pádu komunismu obráncem lidských práv - prom�?nil se v manévrujícího politika, jednajícího tak, aby byl v novém režimu p�?ijatelný. (”Dávejte si pozor, až budete v té �?eské televizi, a jednejte opatrn�?, aby vás z ní nevyhodili. Já to tady na Hrad�? d�?lám taky tak,” �?ekl Václav Havel na ja�?e 1998 Ivanu Kytkovi, který byl tehdy jmenován šéfem zpravodajství �?T a Havel ho pozval na ve�?e�?i.) I u Havla zjevn�? došlo k onomu myšlenkovému obratu, který byl pro každého nezávislého pozorovatele podstatným zklamáním, když mu po roce 1989 podlehla celá �?ada �?eských intelektuálů. První na to poukázal glasgowský bohemista a anglista, n�?kdejší �?len generace Literárních novin ze šedesátých let, p�?ekladatel Igor Hájek. Konstatoval hned v roce 1990 po návratu z �?ech: “Oni si te�? v �?echách myslí, že jakmile se komunismus rozložil, mohou si dát pohov. Jako by p�?ece nebylo nutné i demokracii trvale a ostražit�? budovat a hájit.”

Kritické myšlení a nezávislý postoj, a obrana lidských práv, byly, zdá se, pro mnoho �?eských intelektuálů pot�?ebné jen jako nástroj, pokud se snažili rozvrátit komunistický režim. Ale tytéž principy už nebyly zapot�?ebí, když “zavládla demokracie”: “te�? vládneme my, na co bychom pot�?ebovali nezávislost, kriti�?nost a obranu lidských práv” v nyn�?jší situaci? Pro�? bychom m�?li být kritizováni my, noví držitelé moci, když “jsme p�?ece demokraté?”

Havel: politika má p�?ednost p�?ed principy
John Keane ve svém životopise Václav Havel: tragédie v p�?ti d�?jstvích, se na jednom míst�? zmi�?uje o zásadní v�?ci: poté, co byl Jan Kavan obvin�?n ze spolupráce s Stb, sešel se Havel s Kavanem a Petrem Uhlem v jedné pražské restauraci. Tam Havel Kavanovi potvrdil, že ví, že Kavan pro Stb nikdy nepracoval, dodal však, že z politických důvodů to nemůže �?íct ve�?ejn�?. (Ov�?�?oval jsem si pravdivost této epizody v �?íjnu 1999 u Petra Uhla a ten ji potvrdil.) Podle Johna Keana došlo u Václava Havla touto epizodou k základnímu bodu obratu: Havel prodal své principy za politickou kariéru. Obával-li se �?íci ve�?ejn�?, že je Kavan nevinen, o�? více mu muselo být nep�?íjemné, cht�?l-li s ním na Hrad�? spolupracovat Pavel Kohout, �?ech, který žil dlouho nezávisle a úsp�?šn�? na Západ�? a v mládí býval komunistou. Proces Kohoutova vy�?le�?ování z �?eské spole�?nosti byl tím dokon�?en. Posléze sice došlo k n�?kolika vlažným pokusům o sblížení mezi Kohoutem a Havlem (Havel Kohoutovi nabídl místo ministra kultury, které Kohout odmítl), nem�?ly však v�?tšího významu.
Materiál k p�?emýšlení

Kosatíkova kniha je cenná práv�? proto, že p�?edkládá materiál, na n�?mž je možno vystopovat pozoruhodný vývoj Kohoutovy osobnosti, v jehož důsledku se stala pro �?eskou spole�?nost v podstat�? nep�?ijatelná. Všechny etapy Kohoutova života jsou důležitým podn�?tem k zamyšlení a všechny mají daleko obecn�?jší význam, než je pouhé studium jeho individuálního osudu. Krom�? toho, že se dovídáme z Kosatíkovy knihy mnoho o Kohoutovi a o charakteristických postojích, které v různých dobách zaujímal, dovídáme se také pozoruhodné v�?ci o �?eské spole�?nosti.

Permalink

Malina

04.28.09

P�?ípad Pavel Kohout - historie o tom, jak vás vyplivne stádo

Leave a Comment

Rubriky

Meta