05.30.07
SLUÅ NOST, ZDVOÅ?ILOST, TAKT
SluÅ¡nost, je postoj Ä?lovÄ?ka, jeho vnitÅ?nà ustrojenÃ, je to kategorie etická. Guth-Jarkovský tvrdÃ: â??SluÅ¡nost je blahovolné a dobrotivé smýšlenà Ä?lovÄ?ka vždy hotového k jistým obÄ?tem a jistému sebezaÂpÅ?enÃ, jehož yžaduje život spoleÄ?enský vůÄ?i spolubližnÃm.â??
ZdvoÅ?ilost je uvÄ?domÄ?lým vnÄ?jÅ¡Ãm výrazem sluÅ¡nosti. SluÅ¡nost může být Ä?lovÄ?ku dána, zdvoÅ?ilosti je nutné se nauÄ?it. Základem sluÅ¡nosti je tedy úcta a ohleduplnost k bližnÃm; zahrnuje i úctu k sobÄ? samému. SluÅ¡ný Ä?lovÄ?k zachovává ve vÅ¡em mÃru. ZdvoÅ?ilost má skuteÄ?Ânou cenu pouze tehdy, je-li výrazem vnitÅ?nà sluÅ¡nosti, vnitÅ?nà dobré vůle jedince, jinak se stává spoleÄ?enskou pÅ?etváÅ?kou.
SluÅ¡nost život spoleÄ?nosti umožÅ?uje, zdvoÅ?ilost jej usnadÅ?uje. ZdvoÅ?ilost je úmyslné omezenà vlastnÃho individualismu, egoismu, je dobrovolným podÅ?ÃzenÃm se platným normám a pravidlům spoleÂÄ?enského života.
Tato pravidla jsou závislá na dobÄ? a mÃstÄ?, vyvÃjela se podle novÄ? vznikajÃcÃch potÅ?eb spoleÄ?enského styku. NÄ?která jednotlivá pravidla pro zdvoÅ?ilé chovánà v urÄ?ité zemi mohou být jinde chápána jako nezdvoÅ?ilost. Nám se zdajà napÅ?Ãklad pravidla spoleÄ?enÂského chovánà v Anglii až pÅ?ÃliÅ¡ striktnÃ, americké způsoby nám naoÂpak pÅ?ipadajà až pÅ?ÃliÅ¡ uvolnÄ?né.
Hlavnà zásady zdvoÅ?ilosti formuluje Guth-Jarkovský ve SpoleÄ?enském katechismu takto:
â??být zdvoÅ?ilým i vůÄ?i nezdvoÅ?ilým; zdvoÅ?ilé slovo působà i na hrubého Ä?lovÄ?ka a nezÅ?Ãdka mÄ?nà i jeho smýšlenÃ;
být zdvoÅ?ilým v hádce, pÅ?i důtkách, trestech atd., Ä?Ãm zdvoÅ?ileji, pÅ?i tom vážnÄ? a pÅ?Ãsné si v té pÅ?iÄ?ÃnÄ? vedeme, tÃm jsou naÅ¡e slova úÄ?innÄ?jÅ¡Ã;
být zdvoÅ?ilým zejména vůÄ?i podÅ?Ãzeným, nižšÃm a prostÅ¡Ãm; zdvoÅ?ilost slušà vzneÅ¡enému a pÅ?eklene propast, která bohatého dÄ?là od chudého, pÅ?edstaveného od podÅ?Ãzeného.â??
Z tÄ?chto maxim spoleÄ?enského chovánà vyplývá, že podstatou zdvoÅ?ilosti je i vysoká mÃra sebeovládánÃ. A tuto vlastnost je nutné neustále kultivovat.
VÃce než sluÅ¡nost a zdvoÅ?ilost je takt, Takt je schopnost porozuÂmÄ?nà a vcÃtÄ?nà se do situace druhého. Do jisté mÃry je vlastnostà vrozenou. Nedostává sejà obvykle lidem egocentrickým, lidem, kteÅ?à jsou až pÅ?ÃliÅ¡nÄ? zaujati sami sebou a sami sebe prosazujÃ. Slovo takt vycházà z latinského tactus oznámená, že máme pÅ?edem vycÃtit, jak se co koho dotkne. Jde tedy o schopnost zvolit správnou formu, vyÂhnout se ve spoleÄ?enském styku vÅ¡emu, co by mohlo způsobit nevoli nebo být dokonce důvodem k rozporům. Takt je správnou a pravou mÃrou zdvoÅ?ilosti, PÅ?estože je takt do jisté mÃry intuitivnà vlastnostà vrozeÂnou, která je nám dána v různé mÃÅ?e, je možné (a taky nutné) ji pÄ?stoÂvat. Výchovou a kultivacà sama sebe ji zÃskávat. Ve spoleÄ?nosti bychom se mÄ?li cviÄ?it ve schopnosti vcÃtit se do situace druhých, nejednat bezmyÅ¡lenkovité a impulsivnÄ?. To nás uchránà od situacÃ, kdy druhého, byÅ¥ nechtÄ?nÄ?, urazÃme nebo mu dokonce způsobÃme bolest.
VyÄ?Ãslit, co vÅ¡echno je beztaktnÃ, nenà možné. PrávÄ? proto je takt vÃce než pouhá zdvoÅ?ilost. Pro zajÃmavost uveÄ?me alespoÅ? nÄ?kolik pÅ?Ãkladů ze SpoleÄ?enského katechismu.
K prokazovánà dobrodinà je potÅ?ebà vÃce taktu než penÄ?z.
PosmÃvat se tÄ?lesným chybám v pÅ?Ãtomnosti postižených je hrubá nesluÅ¡nost, litovat je beztaktnost.
Beztaktnostà je, když hostitelé pÅ?ed svými hosty litujÃ, že nepÅ?iÅ¡el ten, na kterém jim nejvÃce záleželo.
Hrubou beztaktnostà je, napomÃná-li Å?editel Å¡koly uÄ?itele pÅ?ed žáky, byÅ¥ i napomenutà mÄ?lo sebevÄ?tšà oprávnÄ?nÃ, nebo pÅ?ipomÃná-li pÅ?edstavený podÅ?Ãzenému jeho povinnostà pÅ?ed cizÃmi.